Ostrava – Mariánské Hory

Bůh dal Danielovi dojít u velitele dvořanů milosrdenství
a slitování. Po uplynutí deseti dnů se ukázalo, že jejich vzhled
je lepší; byli statnější než ostatní, kteří jedli královské lahůdky.
Pokud šlo o porozumění moudrosti, … král… shledal,
že desetkrát předčí všechny věštce a zaklínače. Da 1,9.15.20
Daniel se měl podřídit životnímu stylu Babylóňanů. On se ale
rozhodl jinak. Předsevzal si, že se nebude poskvrňovat (v. 8).
Toto slovo se dá také chápat jako znečistit, zneuctít, znesvěcovat.
To znamená, že šlo o duchovní záležitost. Daniel chtěl i v situaci,
ve které se ocitl, zůstat věrný Bohu. A Bůh tuto Danielovu
snahu nepřehlédl.
Daniel žádal u velitele dvořanů, aby se nemusel poskvrňovat.
Žádal tedy o vyhovění jeho požadavku z náboženských důvodů.
Co následovalo? Bůh dal Danielovi dojít u velitele milosrdenství
a slitování. Uvědomme si ale, že velitel dvořanů měl významnou
funkci na královském dvoře, a proto to byl zřejmě Babylóňan.
A přesto Danielovi vyhověl. Bůh to tak zařídil. Nebojme
se zůstat věrní našemu nebeskému Otci. Nebojme se vyznat, že
jsme si předsevzali respektovat životní styl, který nám doporučuje
náš Stvořitel. A Bůh, pokud uzná za vhodné, nám dá dojít
u „velitele“ milosrdenství a slitování.
Ale to ještě není v této souvislosti všechno. Po uplynutí deseti
dnů se totiž ukázalo, že Daniel a jeho druhové byli statnější
a vypadali lépe. Je ale možné, aby již po deseti dnech se ukázal
takový rozdíl? Je, pokud zasáhne Bůh. Nebyla to strava, která to
způsobila. (Nemám nic proti zdravé stravě.) Byl to náš Stvořitel,
který vedl věci tak, aby bylo jasné, že věrnost Bohu se vyplácí.
Stejně tak tomu bylo i s jejich moudrostí.
Děkujeme, Pane, že i přes překážky nenecháváš své děti na
holičkách.

Ve třetím roce kralování Jójakíma, krále judského,
přitáhl Nebúkadnesar, babylónský král, k Jeruzalému
a oblehl jej. Panovník Hospodin mu vydal do rukou
judského krále Jójakíma a část nádob Božího domu. Da 1,1.2a
Dovolím si nejdříve malý vhled do dějinných souvislostí. Izrael
po dlouhém období v egyptském otroctví přichází do zaslíbené
země a má dobré vyhlídky. „Vždyť Hospodin přiřkl Izraeli vše
dobré“ (Nu 10,29). Žel, lid chtěl podle vzoru okolních národů
krále. Navíc „… mě opustili… Nechodili po mých cestách, neřídili
se tím, co je správné v mých očích…“ (1Kr 11,33). Dochází
k rozdělení Izraele s tím, že severní část se dostává pod nadvládu
Asýrie a jižní pod nadvládu babylónské říše. A v této době
vstupujeme do děje Danielovy knihy.
Když čteme počátek této knihy, může se nám zdát, že Boží
lid utrpěl porážku. Severní i jižní království se ocitají pod jhem
nepřátelských mocností. Protože se ale jedná o Boží lid, potom
by z toho vyplývalo, že porážku utrpěl Bůh. Dokonce se to může
jevit jako velká Boží porážka. Proč to Bůh dopustil? Proč je nezachránil?
Proč nechal zničit svůj chrám?
Myslím, že i dnes si můžeme klást stejné otázky. Proč jsem
přišel o práci? Proč ten můj život neběží jinak a lépe? Proč jsem
nemocný? Platí to i v duchovní oblasti: Proč Bůh ještě nezasáhl
a kdy tedy konečně přijde? Bible nemluví o životě bez problémů,
ale zároveň představuje Boha, který stojí nade vším. Jak to
mohu tvrdit právě v této souvislosti? „Hospodin mu vydal do
rukou…“ Nestalo se nic, co by Bůh nepřipustil. On je nade vším.
Důvěřujme Bohu. Některé dary a zaslíbení se plní už nyní,
jiné se splní až jednou na nové zemi. Ale jisté je, že Hospodin
má všechno ve svých rukou.

Nečiním to kvůli vám, je výrok Panovníka Hospodina,
to vám buď známo, … já, Hospodin, jsem vystavěl,
co bylo zbořeno, a osázel zpustošený kraj;
já, Hospodin, jsem to vyhlásil i vykonal. Ez 36,32.36
Bůh prostřednictvím proroka Ezechiela ubezpečuje izraelský
lid o tom, že přes všechny jejich hříchy, za které se dostali do
babylónského zajetí, bude o ně pečovat stejně, jako dobrý pastýř
pečuje o své ovce (34,11). Říká, že jim dá nové srdce a nového
ducha, vymění jejich „kamenné srdce“ za srdce „z masa“
(36,26.27). Ale potom následuje další výrok Hospodina. „Nemyslete
si, že bych to činil kvůli vám. To si uvědomte. Já, Hospodin,
jsem to vyhlásil i vykonal.“
Z jednoho úhlu pohledu to vypadá, jako by Bůh vyčítal: „Nemyslete
si, že jste tak dobří, že jste si to zasloužili. Nemyslete si,
že si můžete něco ode mne koupit nebo se mnou vést výměnný
obchod. Nemyslete si, že jsem to udělal kvůli vám. Já, Hospodin,
jsem to vyhlásil a vykonal. Je to moje záležitost.“ Má se z těchto
vět člověk radovat, nebo spíše schovat hlavu do dlaní a stydět
se, případně se cítit dotčen? Je v tomto Hospodinově výroku
nějaké povzbuzení? Určitě!
Hospodin říká: já to udělám, i když mi nemáte čím zaplatit.
Máme snad čím zaplatit? Vždyť nemáme co dát, čím si Boží přízeň
zasloužit, nemáme ani protihodnotu pro výměnný obchod.
A když si toto uvědomíme, přichází vděčnost. Vděčnost, že bereme
od Boha „zadarmo“ (Zj 22,17).
A proč to Bůh připomíná? Pouze proto, abychom neměli pocit,
že přece jenom jsme si jeho dary alespoň „kousíčkem“ zasloužili.
Takové je totiž běžné lidské uvažování. Něco za něco.
Ale v případě Boha a jeho daru pro nás je to něco za nic. Pouze
za ochotu dar přijmout a následně podle toho zařídit svůj život.
Díky, Pane.