Ostrava – Mariánské Hory

… vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti:
Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.
… Od té chvíle začal Ježíš kázat: Čiňte pokání, neboť
se přiblížilo království nebeské. Mt 3,1.2; 4,17
Činit pokání. Toto důležité poselství není dobré brát na lehkou
váhu. Na tom se shodnou snad všichni věřící lidé. Někteří u toho
dokonce zvednou výstražně prst. Jenže dnes žijeme v době, kdy
se lidé ptají po důvodu. Proč činit pokání? Jan Křtitel i Ježíš tento
důvod přinášejí. A to velmi zřetelně. „Čiňte pokání, neboť se
přiblížilo království nebeské.“ A je jasno. Přiblížilo se království
nebeské. Ještě důrazněji to říká text Jeruzalémské bible a překlad
B21: „království nebeské je [velmi, zcela] blízko“.
Čiňte pokání. Jak tvrdě a nekompromisně to zní. Ale my čteme:
„Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti
a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě
chce přivést k pokání?“ (Ř 2,4). Ano, Boží království je blízko.
Jaká to je zpráva? Dobrá, nebo špatná? Záleží na tom, co chceme
zdůraznit. Ale Ježíš i Jan Křtitel ji hlásají jako dobrou zprávu
o blízkosti Božího království. Oni neříkají: čiňte pokání, jinak
budete zatraceni. Hovoří o dobré zprávě. Konečně se přiblížilo
království nebeské, proto čiňte pokání. Naše motivace ke konání
pokání je pozitivní, ne negativní. A to je dobře.
Místem kázání nebyl chrám, ale pustina. Svět je ekonomicky
a intelektuálně sycen, ale zároveň žízní po duchovním napojení.
Blízkost království není výhrůžka, ale dobrá zpráva. Radujeme
se z toho, že je blízko, protože je nám to velkým povzbuzením.
Díky, Pane, za to.

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda,
hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:
„Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě
jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Mt 2,1.2
Betlém, městečko vzdálené asi 8 km od Jeruzaléma, byl ve své
době téměř bezvýznamný. A právě tady se narodil Spasitel světa,
jako obyčejný člověk mezi obyčejnými lidmi. A tím je nám,
obyčejným lidem, neobyčejně blízko.
Na scéně se objevují pohané. Nemáme o nich mnoho informací,
protože Bible neříká, kolik jich bylo ani že byli králové.
Teprve v 5. století lidé vyvodili ze tří darů, že šlo o tři mudrce,
a v 8. století přidali jména Kašpar, Melichar a Baltazar. Ale šlo
o pohany, a to bylo velmi překvapující, protože přišli dříve než
kdokoli ze Židů. A to silně naznačuje, že i pro pohany je Ježíš
nadějí, která jim přináší spásu. Bůh nikomu nestraní. Je zde
i pro ty, které bychom nezařadili mezi kandidáty nebes. Dává
naději všem hledajícím.
Role těchto pohanů je epizodní, ale velmi příkladná. Šli tisíce
kilometrů, až dosáhli svého cíle. Poklonili se „králi“, nic nežádali,
pouze mu vzdali úctu. A právě to je podstata pravé bohoslužby.
Dávají dary, kterými bylo možné uctít i krále. Zlatem uctívají
Ježíše jako krále, kadidlem jako Boha a myrhou předjímají jeho
utrpení. (Odsouzencům bylo nabízeno víno s myrhou; myrhou,
vonným kořením, také pomazávali mrtvé.)
Čteme také, že se „zaradovali velikou radostí“ (v. 10). Kdo
nalezne Ježíše, raduje se.
A tak když tuto zprávu shrneme, potom z ní vyplývá, že Bůh
nikomu nestranní, a to ani úplně obyčejným lidem. Dává naději
všem hledajícím a dává také radost těm, kdo jej nalézají.
Díky, Pane, za to.

Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.
Mt 1,25
Josef s Marií byli zasnoubeni. V té době, i když spolu intimně
nežili, byli bráni jako manželé. Měli si být tedy věrni. Ale Marie
otěhotněla. Z lidského pohledu to znamenalo jediné. Nevěru.
O Josefovi Bible hovoří jako o muži spravedlivém. Mohl
tedy přesně naplnit to, co se od něho očekávalo: obvinit Marii
z nevěry a vystavit ji zákonem danému dopadu. Ale on to neudělal,
naopak ji chtěl tajně propustit, a tedy svým způsobem
převzít její vinu na sebe zdáním, že ji přivedl do jiného stavu
a nyní ji propouští. Nechtěl ji vystavit hanbě, ponížení a trestu.
Jeho spravedlnost se jednoznačně pojila s milosrdenstvím. Tím
je následovníkem Boha Stvořitele, u kterého se také vždy pojí
spravedlnost s milosrdenstvím.
Anděl jej oslovil, aby Marii nepropouštěl, protože počala z Ducha
svatého. Josef uvěřil této zprávě a jeho víru následoval také
skutek. Marii nepropustil. Když se dítě narodilo, Josef se od
něho neodvrátil, ale dává mu jméno. V té době to znamenalo,
že dítě přijímá za své.
Po nějakém čase jej znovu oslovil anděl s tím, že je třeba,
aby uprchli do Egypta, protože jejich dítě je ohroženo na životě.
I když je čekala dlouhá a namáhavá cesta, Josef znovu
důvěřoval této zprávě a odešel do Egypta. A stejně tak tomu
bylo, když se měl opět vrátit na izraelské území, konkrétně do
Nazareta. Josef byl muž spravedlivý, jehož důvěra v Boha se
projevovala i činy.
Člověk nemusí být známý, nemusí být na výsluní lidské společnosti,
nemusí se jeho jméno vzpomínat v tisku. Ale pokud je
to člověk spravedlivý, důvěřující a milosrdný, potom je veliký
v očích Božích. Díky, Pane, že Ty máš právě takový pohled na
velikost člověka.

„… dají mu jméno Immanuel, tj. přeloženo Bůh s námi.“ Mt 1,23
„… a hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání
tohoto věku.“ Mt 28,20
V životě je tomu tak, že jednou jsme nahoře a podruhé dole.
Ve chvílích, kdy jsme nahoře, si jasně uvědomujeme, že Bůh
je s námi. Pociťujeme vděčnost a rádi se dělíme o zkušenosti,
protože chceme povzbudit i ostatní.
Ale pak přijdou chvíle, kdy se ne všechno daří tak, jak si
přejeme. Modlíme se, ale máme pocit, že nás Bůh neslyší, že je
daleko, že s námi není. Vzpomeňme si na Jóba a jeho životní
úděl. Všechno bylo v jeho životě v naprostém pořádku, a náhle
přišly zlé události. Jób to nesl zpočátku velmi statečně, ale
pod tlakem životních okolností a pod tlakem slov svých přátel
nakonec přece vysloví: „Kéž bych měl někoho, kdo by mne vyslyšel“
(Jb 31,35). Jinými slovy: všichni mě opustili, moje žena,
moji přátelé a nakonec i Bůh. Byla to pravda? (V úplném závěru
Jób říká: „Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl.“)
Může se stát, že jsme na tom v našich očích stejně? Možná ne
v životních okolnostech, jaké prožíval Jób, ale v reakcích na ně?
Bůh mne opustil. Co ale čteme v Matoušově evangeliu? „… jeho
jméno je Immanuel, což přeloženo znamená s námi Bůh.“ Tímto
ujištěním Matouš začíná své evangelium a tímto ujištěním je
také končí. „Já jsem s vámi až do skonání světa.“
Není chvíle, kdy by Bůh s námi nebyl. On je s námi „od počátku
až do konce“, i když se nám to nemusí tak jevit. Nebojme
se, i dnes je a bude Bůh s námi. Stejně jako ve všech dalších
dnech našeho života.

„Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš;
neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ Mt 1,21
Čteme biblickou pasáž, která hovoří o narození Pána Ježíše. Marie,
matka Ježíšova, byla zasnoubena Josefovi, ale „dříve než
se sešli [než se vzali; ČSP], shledalo se, že počala z Ducha svatého“
(v. 18) Zvláštní početí a zvláštní narození. Je zajímavé, že
pisatel Matouš nijak složitě nevysvětluje zázračné početí, jako
by se tím nechtěl zdržovat. Místo toho uvádí, že Ježíš patří do
davidovské linie, a je tedy zaslíbeným Mesiášem. Ale to Matoušovi
nestačí. On necharakterizuje Ježíše tím, kdo je, ale kým
bude. Bude Spasitelem, protože právě On vysvobodí svůj lid
od hříchů. Spasí ne od římských okupantů, ale od hříchů, což
bylo podstatně důležitější. A tak evangelista hned na počátku
svého evangelia dává najevo, že nejde o to, jak se Ježíš narodil,
ale jaké má poslání.
Možná nerozumíme všem událostem a jejich průběhu, které
se v biblických dobách staly. Ale tomu důležitému porozumět
můžeme. Ježíš jako Mesiáš přišel proto, aby nás zbavil hříchu.
Tuto myšlenku ještě zdůrazňuje příběh o přinesení nemocného
k Ježíši, který jej nejprve zbavil hříchů tím, že mu je odpustil,
a teprve potom, k podivení celého zástupu, jej uzdravil
(Mt 9,1–8).
Tíží nás něco, co máme v sobě a nemůžeme se toho zbavit?
Vzpomínám na moji návštěvu jednoho bratra, který pravidelně
chodil do shromáždění, byl činný v životě sboru, a přitom
v sobě nosil velkou bolest způsobenou svým nesprávným jednáním.
Toužil po pokoji a klidu v sobě samém. A právě proto
přišel Ježíš, aby nás zbavil takovéto bolesti a nepokoje a nastolil
v našem srdci klid, dal nám čisté svědomí a možnost prožívat
jeho odpuštění. Díky, Pane, za to.

Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.
Mt 1,1
Kdo by dnes četl nějaké rodokmeny, pokud by to nebyl právě
ten jeho? Málokdo. To přece musel vědět i Matouš, pisatel prvního
evangelia v Novém zákoně. A přece hned na začátku uvádí
ve svém evangeliu rodokmen Ježíše Krista. Obsahuje totiž nejen
soupis jmen, ale i několik důležitých poselství. Dovolím si
připomenout pouze jedno.
Pokud jej přečteme celý, najdeme tam mnoho jmen různých
lidí. Měli různé ekonomické možnosti, rozdílné příběhy svých
životů a mnozí z nich jistě nebyli příkladní ve svém myšlení
i konání. A přece je nacházíme v Ježíšově rodokmenu. Nemůžeme
přehlédnout ani skutečnost, že v seznamu je i pět žen.
I ony byly různé, mnohdy nekonvenční a neodpovídající představám
zbožného člověka, ať už v souvislosti s jejich morálkou,
nebo s tím, že pocházely z pohanského prostředí. Navíc žena
v té době neměla nijak významné postavení. Na společenském
žebříčku byla vždy níž než muži. Jak to, že jsou i ony uvedeny
v rodokmenu Spasitele světa? Jsou zde uvedena i jména pro
mnohé neznámá. Registrujeme je, ale nevíme, o koho se jedná.
Jaké je tedy poselství, které může oslovit i nás? Známá i neznámá
jména, bohatí i ne tak majetní, muži i ženy, v lidských
očích méně i více hříšní…, a ti všichni jsou v rodokmenu Ježíše.
Se všemi se Ježíš ztotožňuje. Všechny přijímá do své rodiny,
za nikoho se nestydí. Není to úžasné poselství pro člověka
dnešní doby? Doby, kdy se lidé rozdělují na vhodné a nevhodné,
schopné a neschopné, bohaté a chudé, muže a ženy? Ježíš
takové dělení nezná. Všichni, kdo chtějí, mohou patřit do jeho
rodiny. Díky, Pane, za to.

Potom uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem,
mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce.
Mal 3,18
Otevíráme poslední knihu Starého zákona, knihu proroka Malachiáše.
Opět se v ní ukazuje Boží nezměrná trpělivost.
Zamiloval jsem si vás, říká Hospodin svému lidu. A jako odpověď
se mu dostávají slova: No to je fajn, ale kde je důkaz toho,
že sis nás zamiloval? Není to poněkud podivná odpověď lidí
vůči Bohu? A přesto je Bůh ochoten s nimi diskutovat a pokládá
otázku: A kde je vaše úcta a bázeň přede mnou? Vždyť jsem
s vámi uzavřel smlouvu o životě a pokoji. Vy jste však z této
cesty sešli, a ještě jste další strhli s sebou. Už mne svými slovy
i činy unavujete. A lidé, místo toho, aby uvažovali o Božích slovech,
oponují tím, že se ptají: čím zlehčujeme Tvé jméno, čím
Tě unavujeme? A Bůh opět přidává další díl své trpělivosti: Navraťte
se ke mně, přestaňte mne okrádat a já se k vám navrátím.
A lidé znovu nechápavě, nebo jakoby nechápavě, namítají: Jak
Tě okrádáme? A Hospodin znovu vysvětluje. Pokolikáté už? Následují
ona známá Boží slova: už konečně přestaňte debatovat
a klást nesmyslné otázky a zkuste mne, zdali vám nepožehnám
tak, že na další požehnání už nezbude místo.
Často hovoříme o Boží lásce, jeho milosrdenství, spravedlnosti,
jeho oběti a je pravdivé a správné, že si tyto Boží vlastnosti
připomínáme. Ale již méně se hovoří o Boží trpělivosti. A ta je
přitom neskutečná. Otázkou je, zdali si ji uvědomujeme. Trpělivost
je jedním z projevů lásky. Projevujeme ji i my ve vztazích
s druhými?
Boží trpělivost, to je dar, který nám Bůh každý den dává.
Díky, Pane, za něj.

Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta
potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví
Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy
a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku. Mal 3,10
Jedno lidské přísloví říká, že nemáme kupovat zajíce v pytli.
Ano, je třeba být obezřetný, nebýt přehnaně důvěřivý, ale ověřovat
si informace, nabídky, služby i ty, kteří je přinášejí. Když
je ale někdo někomu blízký, potom se může stát, že toto prověřování
je vnímáno jako nedůvěra, a může to vést až k nabourání
vztahů. Nedovedu si představit, že obecně vážená osoba je někým
s nedůvěrou prověřována. Skoro se to vnímá jako urážka.
Jak asi zareaguje člověk, když zjistí, že mu nebyla projevena
důvěra, a naopak ho jeho partner, jeho bližní, jeho spolupracovník
zkoušejí?
A my čteme v Bibli, že Bůh, Stvořitel, Pán pánů a Král králů,
přímo nabízí nám lidem, tedy svému stvoření, abychom si ho
prověřili. Abychom to s ním zkusili. Dokonce říká: „vyzkoušejte
mě“ (ČSP). Bůh se neuráží, protože mu jde o každého člověka.
Proto vydal svého Syna na smrt, proto se Ježíš pokořil tak, že
umyl svým učedníkům nohy, proto nabízí i možnost vyzkoušet
sama sebe ze strany těch, kteří jsou ochotni to udělat.
Nejde jen o to, že Bůh nikdy nezklame a z opravdu upřímně
míněné „zkoušky“ vždy vyjde jako náš nebeský Otec. Jde
mně o samotnou nabídku, abychom Boha zkusili. Tak se ponížil
(již pokolikáté), že to nabízí On, Stvořitel, stvořeným bytostem.
A tak nemůžeme jinak než opět říct: díky, Pane.

Vzal jsem si dvě hole; jednu jsem nazval „Vlídnost“
a druhou jsem nazval „Pouto“ a pásl jsem ovce. Za 11,7
Když čteme Malé proroky, je až unavující stále opakovaná Boží
nabídka pomoci a záchrany, její odmítání ze strany lidu následované
novou nabídkou ze strany Boha. V textu proroka Zacharjáše
to není jiné. Bůh se nabízí, že bude svůj lid pást, jako
dobrý pastýř pase své ovce. Už jenom „výzbroj“ pastýře ukazuje
na jeho úmysly. Vlídnost a pouto, nebo také svornost či
jednota. Vlídnost ze strany pastýře a jednota s ním i lidu mezi
sebou. Ale i přes tak úžasnou nabídku „oni o mě nestáli“, říká
Bůh (v. 8). A tak je dál pásli nerozumní pastýři, kteří je vedli do
záhuby. Bůh ale znovu nabízí záchranu prostřednictvím smrti
svého Syna, kterého probodli (12,10). A díky této smrti „vytryskl
pramen k obmytí hříchů a nečistoty“ (13,1). Nakonec zde přece
jen budou ti, kteří budou vzývat Hospodinovo jméno, byť by
jich byla pouze menšina (třetina; 13,8). To bude ten jeho lid a On
bude jejich Bohem.
Je tu nabídka vlídnosti a jednoty. Velká trpělivost s jejich
vlastní nechápavostí, že to je ta nejlepší cesta. Smrt Ježíše. Pramen
záchrany a odpuštění, který, žel, využila pouze menšina.
Boží lid a jejich Bůh. Není to vše už samo o sobě povzbuzující?
Stačí si pouze uvědomit, že se to vztahuje i na nás. I k nám se
náš nebeský Otec chová s vlídností a trpělivostí. I pro nás vytryskl
pramen k obmytí hříchů a nečistoty. I nás chce Bůh nazývat
svým lidem s tím, že On je naším Bohem. Není to úžasné?
Díky, Pane, za to.

Rozjásej se, sionská dcero, dcero jeruzalémská,
propukni v hlahol. Hle, přichází k tobě tvůj král,
spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu,
na oslátku, osličím mláděti. Za 9,9
Izraelský národ se vrátil z babylónského zajetí, staví chrám
a prorok ho povzbuzuje právě těmito slovy. Jsou to slova radostná,
zvláštní a oslovující.
Jásejte, protože k vám přichází váš král. To je někdo, kdo má
„v popisu práce“ pečovat a chránit svůj lid. Je spravedlivý, má
tedy potřebné předpoklady pro tuto službu, je tím, kdo zachraňuje
a dovede případný boj do vítězného konce. Jede na oslátku,
jako protiklad k jízdě na koni, na kterých v té době jezdili
válečníci. To znamená, že přináší pokoj. Ale vedle toho je ještě
pokořený, pokorný (ČSP). Je pravda, že Ježíš jako král byl pokorný,
ale byl také pokořený. A to je u krále téměř nemyslitelná
věc. Jenomže pokud by nebyl pokořený, a to ze své vlastní
vůle, nemohl by přinést vítěznou záchranu nám lidem. Díky za
toto dobrovolné pokoření pro naši záchranu. To je něco, co nás
vede k vděčnosti.
Ale ještě je tady povzbuzení: „Přichází k tobě tvůj král“. To
všechno se týká i tebe, čtenáři. Čteme tady o sobě. Týká se to
nás. Je to náš král přinášející pokoj, ale také vítězství nade vším,
co nás nějakým způsobem sužuje nebo zbavuje klidu. I pro nás
byl pokořen, a přesto zůstal pokorný. I za námi přichází, a to
každý den. Je to nejen důvod k vděčnosti, ale také povzbuzení,
kterého se nám každý den dostává. Díky, Pane, za to.