Ostrava – Mariánské Hory

Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo,
hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil
sám se sebou skrze Krista. 2K 5,17.18
Vyhýbejme se všemu, co by podporovalo naši pýchu a pocit
soběstačnosti. Proto nikomu nelichoťme a lichotky nepřijímejme.
Lichocení zavedl satan. Buď lidem lichotí, nebo je odsuzuje.
Obojím se snaží člověka ničit. Jestliže někdo jiným lichotí,
stává se vlastně nástrojem satana. Služebníci Ježíše Krista by
měli odmítat jakýkoli projev oslavování. Máme zapomínat na
sebe a oslavovat pouze Ježíše Krista.
Dávejme si pozor, aby se mezi nás a Ježíše Krista nepostavilo
naše já, aby naše vůle nezmařila dílo, které chce Bůh vykonat
naším prostřednictvím. Bojme se spoléhat na vlastní sílu, pustit
se ruky Ježíše Krista a pokoušet se jít cestou života bez něj.
Když se hříšník, kterého přitahuje Kristova moc, blíží ke kříži
a v pokoře kleká před svým Spasitelem, prožívá znovuzrození.
Dostává nové srdce. Stává se „novým stvořením“ v Kristu
(2K 5,17). Více se od něj nežádá. (PM 80.81; COL 162)
Drahý Kriste, přitáhni nás svou mocí k sobě,
aby zemřela naše pýcha a naše sobectví.

Ježíš jim řekl: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho,
který mě poslal, a dokonal jeho dílo.“ J 4,34
Když odumře sobectví, když potlačíme touhu po nadvládě, když
naše srdce naplní vděčnost a láska provoní náš život – pak Kristus
přebývá v našem srdci a uznává nás za své spolupracovníky.
Ať je práce sebenamáhavější, praví Boží pracovníci ji nepokládají
za dřinu. Jsou ochotni dávat a sami se rozdat. Je to však
šťastná činnost konaná s radostí. Jejich radost v Bohu vyjádřil už
Pán Ježíš slovy: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě
poslal, a dokonal jeho dílo“ (J 4,34). Spolupracují s Pánem slávy
a toto vědomí ulehčuje jejich námahu, posiluje vůli a uschopňuje
je snášet jakoukoli situaci.
Písmo nikde neříká, že nebeské záznamy nejvýše hodnotí
misionáře, který stojí denně tváří v tvář nebezpečí a smrti. Křesťan,
který se v soukromém životě chová jako křesťan, denně se
podřizuje Kristu, má upřímné pohnutky a čisté úmysly, projevuje
tichost, i když je provokován, vykazuje zbožnost a věrnost
i v maličkostech, který i v rodinném prostředí představuje povahu
Pána Ježíše, může být v Božích očích cennější než světoznámý
misionář nebo mučedník. (PM 206.207; COL 403)
Pane Bože, pomoz nám ve škole, v práci, a zejména doma
projevovat Tvůj charakter a šířit vůni Tvé lásky.

Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc;
ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři.
Mt 20,10.11
Podobenství o dělnících na vinici poukazuje na žárlivost a podezírání.
Láska se raduje z pravdy a nevede k závistivému srovnávání.
Člověk naplněný láskou srovnává jen laskavost Pána
Ježíše se svou vlastní nedokonalou povahou.
Nikdo proto nemá důvod vyvyšovat se nad druhé nebo někomu
závidět. Nikdo nemá větší výsady než druhý. A nikdo
nemůže tvrdit, že mu odměna náleží právem.
Toto podobenství upozorňuje všechny pracovníky na Boží
vinici, bez ohledu na to, jak dlouho pracovali a kolik toho vykonali,
že bez lásky k bližním a bez pokory před Bohem nejsou ničím.
Zbožnost nemá nic společného s vyvyšováním vlastního já.
Bůh přijímá naši službu ne proto, jak je dlouhá, ale na základě
naší ochoty a věrnosti v práci. Pán chce, abychom se mu při
práci cele odevzdali. I ta nejmenší povinnost, kterou vykonáme
upřímně a nezištně, je Bohu milejší než jakékoli velké dílo poznamenané
sobectvím. Bůh vidí, do jaké míry se v naší práci
projevuje Kristova povaha, a více si všímá lásky a věrnosti než
toho, kolik jsme toho vykonali. (PM 206; COL 402)
Mocný Bože, naše činy hodnotíš jinak než my.
Pomoz nám pamatovat, že bez lásky jsme ničím.

Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším
služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první,
buď vaším otrokem. Tak jako Syn člověka nepřišel,
aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život
jako výkupné za mnohé. Mt 20,26–28
Kristus dal svým životem i učením dokonalý příklad nesobecké
služby, která má svůj původ v Bohu. Bůh nežije sám pro sebe.
Stvořil svět a všechno udržuje v chodu. Bez přestání slouží druhým.
„On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na
spravedlivé i nespravedlivé“ (Mt 5,45). Bůh pověřil svého Syna,
aby tuto dokonalou službu ztělesnil. Ježíš měl stanout v čele
lidstva, aby vlastním příkladem ukázal, co znamená sloužit.
Celý svůj život podřídil zákonu služby. Sloužil a pomáhal všem.
Ježíš se ustavičně snažil o to, aby si učedníci tuto zásadu osvojili.
Když ho Jakub a Jan požádali o přední postavení, řekl: „Kdo
se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo
chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak jako Syn
člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj
život jako výkupné za mnohé“ (Mt 20,26–28).
(TV 416; DA 646–650)
Pane Ježíši, děkujeme za vzor a příklad nesobecké služby.

Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít
do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo,
co se narodilo z Ducha, je duch. J 3,5.6
K tomu, aby člověk mohl žít v souladu s Bohem, nestačí vnější
změna. Někteří lidé se snaží opravit nebo napravit ten či onen
zlozvyk. Doufají, že se tímto způsobem stanou křesťany, berou
však věc za nesprávný konec. Změna musí začít v srdci.
Mezi pouhým vyznáním víry a přijetím pravdy do srdce je
velký rozdíl. Nestačí jen znalost pravdy. Můžeme pravdu znát,
ale přitom se nemusí změnit způsob našeho myšlení. Obrácení
a posvěcení musí zasáhnout srdce.
Radost z poslušnosti neprožije nikdy člověk, který se pokouší
zachovávat Boží přikázání proto, že to pokládá za svou povinnost
nebo že se to od něj vyžaduje. To není skutečná poslušnost.
Jestliže někdo považuje Boží požadavky za překážky, které brání
jeho lidským sklonům, pak si můžeme být jisti, že nežije
křesťanským životem. Pravá poslušnost je vnější projev vnitřních
zásad. Vyvěrá z lásky ke spravedlnosti, z lásky k Božímu
zákonu. Podstatou vší spravedlnosti je věrnost našemu Vykupiteli.
Vede nás k vhodnému jednání, protože je to tak správné
a protože se to líbí Bohu. (PM 46; COL 97.98)
Svatý Bože, vše závisí na tom, jaké je naše srdce.
Prosím, očisti ho a zůstaň v něm.

Někdo rozdává a přibývá mu stále,
kdežto ten, kdo je skoupý, mívá nedostatek. Př 11,24
Duchovní růst úzce souvisí s křesťanskou štědrostí. Kristovi následovníci
by se měli radovat, že mohou svými životy zjevovat
laskavost svého Vykupitele, a měli by to považovat za svou výsadu.
Když dávají Pánu, platí pro ně zaslíbení, že již teď si ukládají
poklad v nebi. Člověk může zabezpečit svůj majetek jedině
tím, že jej vloží do rukou, které nesou stopy po ukřižování. Chce-
li si užít svého jmění, ať ho použije pro dobro chudých a trpících.
Pokud chce své vlastnictví rozmnožit, měl by dbát na Boží
nařízení: „Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé
své úrody! Bohatě se naplní tvé sýpky, moštem budou přetékat
tvé kádě“ (Př 3,9.10). Jestliže dá svůj poklad k dispozici Bohu,
vloží na něj Bůh svůj podpis a opatří ho pečetí nepomíjitelnosti.
Ustavičné přinášení darů, ať už přispíváme na Boží dílo, nebo
naplňujeme potřeby lidí, nevede k chudobě. Rozsévač rozmnožuje
své obilí tím, že je rozhazuje. Tak je to i s těmi, kdo věrně
rozdělují Boží dary. Rozdáváním rozmnožují svá požehnání.
(PNL 198; AA 343–345)
Pane, nauč nás moudře spravovat všechno,
čím jsi nás obdaroval.

Ale Ježíš mu to nedovolil a řekl: „Jdi domů ke své rodině
a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou
smiloval.“ Ten člověk odešel a začal zvěstovat v Dekapoli,
jak veliké věci mu učinil Ježíš. Mk 5,19.20
Všichni, kdo přijímají do srdce poselství evangelia, chtějí je sdělit
druhým. Kristova láska v člověku se chce projevit. Jestliže
někdo přijal Krista, vypráví své zkušenosti druhým. Ukazuje,
jak ho Duch svatý vedl krok za krokem, jak toužil poznat Otce
a Ježíše Krista, k jakým závěrům dospěl při studiu Bible, jak se
modlil, jak zápasil a jak jej Kristus oslovil: „Tvé hříchy jsou ti
odpuštěny“ (L 5,20).
Bylo by nepřirozené, kdyby si někdo ponechával podobné
zážitky jen pro sebe. Člověk, kterého naplnila Kristova láska,
se tak chovat nemůže. Nakolik přijal od Pána pravdu, natolik
touží, aby z ní měli stejný užitek ještě i další. Čím více seznamuje
druhé s bohatstvím Boží milosti, tím více Kristovy milosti
sám přijímá. Získává srdce, které se prostotou a bezvýhradnou
poslušností podobá srdci dítěte. Touží po svatosti a Bůh mu odhaluje
ještě více z pokladů pravdy a milosti, aby s nimi mohl
seznamovat svět. (PM 62; COL 125)
Velký Pane, děkujeme za všechno, co nám dáváš.
Chceme to šířit dál.

Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha,
a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. 1J 4,7
Největším zlem je hřích. Naší povinností je soucítit s hříšníky
a pomoct jim.
Mnozí lidé chybují a stydí se za svou nerozvážnost. Stále
přemýšlejí o svých chybách a omylech, dostávají se až na pokraj
zoufalství. Ani takové lidi nesmíme přehlížet. Musí-li někdo
plavat proti proudu, sráží ho proud celou svou silou zpět.
Podejte takovému člověku pomocnou ruku, podobně jako Pán
Ježíš podal ruku tonoucímu Petrovi. Mluvte s ním povzbudivě.
Dodejte mu důvěry a vzbuzujte v něm lásku.
Tvůj duchovně trpící bratr tě potřebuje, jako jsi ty potřeboval
lásku bratra. Potřebuje znát zkušenosti někoho, kdo byl slabý,
jako je nyní on. Potřebuje někoho, kdo s ním cítí a kdo mu může
pomoci. Poznání vlastní slabosti nás uschopní, abychom mohli
poskytnout pomoc jiným lidem v jejich bídě. Nesmíme nikdy
přejít bez povšimnutí kolem trpícího člověka, aniž bychom se
pokusili předat mu útěchu, kterou sami dostáváme od Boha.
Kristus nás chce zbavit sobectví, a proto dovoluje, abychom
se setkávali s lidským utrpením a neštěstím. Snaží se v nás rozvinout
své povahové vlastnosti: soucit, milosrdenství a lásku.
Zapojíme-li se do tohoto díla, vstupujeme do jeho školy.
(PM 198.199; COL 387–389)
Všemohoucí Bože, pomoz nám, abychom byli milosrdní,
soucitní a ochotně podali pomocnou ruku každému,
kdo to potřebuje.

Jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí
v celém způsobu života. Vždyť je psáno: „Svatí buďte,
neboť já jsem svatý.“ 1Pt 1,15.16
Kristova milost má ovládat naše jednání a náš hlas. Její účinky
se projeví slušností, zdvořilostí, vzájemnou ohleduplností, v laskavých
a povzbudivých slovech. V takovém prostředí přebývají
i andělé. Ze života takového člověka vychází příjemná vůně,
která vystupuje k Bohu jako vůně oběti.
Láska se projevuje v laskavosti, dobrotě, shovívavosti a trpělivosti.
Mění se i vzhled člověka. Přítomnost Ježíše Krista v srdcích
lidí, kteří jej milují a zachovávají jeho přikázání, vyzařuje
z jejich tváří. Pravda je patrná i na jejich obličejích. Můžeme na
nich pozorovat pravý nebeský pokoj. Můžeme na nich pozorovat
dobrotu větší než lidská láska.
Kvas pravdy přetváří celého člověka. Z hrubce dělá člověka
zdvořilého, ze sobce štědrého. Nečisté očišťuje, umývá je v krvi
Beránka. Svou životodárnou mocí vede celého člověka, aby žil
podle Božích zásad. Člověk ve svém lidství přijímá Boží povahu.
Dokonalost lidské povahy pak oslavuje Krista. Pokaždé, když
dojde k takovým změnám, andělé zpívají chvalozpěvy Bohu.
Otec i Syn se radují z každého člověka, který se nechal přetvořit
podle Božího vzoru. (PM 48; COL 101.102)
Svatý Bože, prosíme, aby Tvá milost
dnes ovládala naše slova i jednání.

My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme
navzájem milovat. 1J 4,19.11
Srdce, ve kterém přebývá Kristus, nemůže zůstat bez lásky.
Jestliže opětujeme Boží lásku, milujeme také všechny lidi. Nemůžeme
mít společenství s Bohem, aniž bychom ho měli současně
s lidmi. V Ježíši Kristu, kterého uctíváme, se pojí božství
s lidstvím. Jsme-li spojeni s Kristem, jsme spojeni také s bližními
poutem nesobecké lásky. V našem životě se pak projeví
Kristovo milosrdenství a soucit. Nebudeme čekat, až za námi
někdo přivede potřebné a nešťastné. Nikdo nás nebude muset
obměkčovat, abychom cítili utrpení druhých. Budeme sloužit
potřebným a trpícím právě tak samozřejmě a ze srdce, jako
sloužil Kristus.
Boží velikost a sláva se projevuje v tom, že pomáhá lidem,
kteří klesli do hříchu, a těší zarmoucené. Jestliže Spasitel přebývá
v lidských srdcích, projevuje se stejným způsobem. Náboženství
Ježíše Krista přináší požehnání všude, kde působí.
Všude, kde se šíří jeho vliv, šíří se také Boží světlo.
(PM 197; COL 385.386)
Pane Ježíši, otevírám Ti dveře svého srdce.
Ať se v mém životě projeví to, že v něm přebýváš.